Když se dnes řekne kryptoměna, mnoho lidí si představí něco nového, složitého a neověřeného. Něco, za čím nestojí velká banka, centrální instituce ani stát, který by na první pohled budil důvěru. Právě proto se část veřejnosti kryptoměnám stále vyhýbá. Mají pocit, že digitální měna je příliš abstraktní, neuchopitelná a riziková.

Jenže když se podíváme na náš každodenní život, zjistíme, že digitální peníze používáme už dávno. Výplata nám chodí na účet, trvalé příkazy odcházejí automaticky, nájem, energie i pojištění se strhávají bez toho, abychom fyzicky drželi bankovku v ruce. V obchodě často neplatíme hotovostí, ale kartou, mobilem nebo hodinkami. A když otevřeme bankovní aplikaci, nevidíme hromádku peněz, ale jen číslo na obrazovce.

Od hotovosti k číslům na účtu

Ještě před několika desítkami let byla hotovost běžnou součástí každodenního života. Lidé dostávali výplatu v obálce, peníze nosili v peněžence a většinu nákupů platili bankovkami a mincemi. Peníze byly něco fyzického. Něco, co člověk mohl držet v ruce, schovat doma nebo předat druhému člověku.

Postupně se ale svět změnil. Bankovní účty se staly běžnou součástí života, platební karty nahradily hotovost a internetové bankovnictví změnilo způsob, jakým spravujeme své finance. Dnes už mnoho lidí téměř nepřemýšlí nad tím, že při platbě kartou nedochází k žádnému fyzickému předání peněz. Jde pouze o digitální záznam v bankovním systému.

Česká národní banka dnes provozuje mezibankovní systém CERTIS, přes který v Česku fungují i okamžité platby. Ty umožňují převést peníze v českých korunách mezi klienty českých bank během několika sekund, a to 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. To, co by před třiceti lety působilo skoro jako scéna z amerického filmu, je dnes běžná součást našeho finančního života.

Digitální platby nejsou žádná novinka

Když jsme v devadesátých letech sledovali americké filmy, často jsme v nich viděli svět, který se zdál být technologicky daleko před námi. Rychlé bankovní převody, platby kartou, elektronické systémy a okamžité ověření transakcí působily jako něco neuvěřitelného. Dnes je to pro většinu lidí běžná realita.

Platíme kartou v obchodě, zadáváme platby v internetovém bankovnictví, používáme Apple Pay, Google Pay nebo chytré hodinky. Fyzickou platební kartu často ani nevytahujeme z peněženky. Stačí přiložit telefon a během několika vteřin je zaplaceno.

Evropská centrální banka ve své studii platebního chování v eurozóně za rok 2024 uvádí, že 55 % spotřebitelů dávalo při platbě v obchodě přednost kartám a jiným bezhotovostním metodám, zatímco hotovost preferovalo 22 % lidí. Zároveň ale 62 % spotřebitelů považovalo možnost platit hotovostí za důležitou nebo velmi důležitou. To ukazuje zajímavý rozpor: lidé stále chtějí mít hotovost jako možnost, ale v praxi stále častěji používají digitální platby.

Proč se lidé bojí kryptoměn

Strach z kryptoměn je do určité míry pochopitelný. Kryptoměny jsou mladý fenomén. Bitcoin vznikl až v roce 2009 a celý trh digitálních aktiv se stále vyvíjí. Ve srovnání s klasickými měnami, jako je americký dolar, euro nebo česká koruna, jde o velmi krátkou historii.

Dalším důvodem je to, že kryptoměny jsou čistě digitální. Člověk je nemůže držet v ruce jako bankovku. Neexistuje pobočka, kam by přišel a řekl: „Tady mám svoje bitcoiny." U některých kryptoměn navíc není jasný jeden konkrétní vlastník nebo instituce, která by za nimi stála. To může u běžného člověka vyvolávat nejistotu.

Evropské orgány dohledu zároveň dlouhodobě upozorňují, že mnoho kryptoaktiv je vysoce rizikových a spekulativních. Podle společného varování evropských dohledových autorit mohou spotřebitelé při investici do těchto aktiv přijít o všechny vložené peníze. To je důležité říkat otevřeně. Kryptoměny nejsou bez rizika a neměly by být prezentovány jako jednoduchá cesta k rychlému zbohatnutí.

Zároveň ale platí, že samotný fakt, že něco existuje pouze digitálně, neznamená, že je to automaticky nedůvěryhodné. Většina peněz, se kterými dnes pracujeme, je také digitální.

Peníze na účtu jsou také jen digitální záznam

Když máme peníze na bankovním účtu, většinou si nepředstavujeme, že někde v trezoru leží přesně naše bankovky. Vidíme zůstatek v aplikaci a věříme, že s ním můžeme disponovat. Můžeme zaplatit kartou, poslat převod, vybrat hotovost nebo nastavit trvalý příkaz.

Evropská centrální banka rozlišuje mezi penězi centrální banky a penězi komerčních bank. Bankovky jsou nejviditelnější formou peněz centrální banky. Peníze na běžném účtu jsou naopak závazkem komerční banky vůči klientovi. Jinými slovy, zůstatek na účtu není totéž jako bankovky v peněžence. Je to digitální záznam a zároveň pohledávka vůči bance.

To ale většině lidí nevadí. Důvod je jednoduchý: systému věří. Věří bance, regulátorovi, centrální bance, státu a pravidlům, která celý systém udržují v chodu.

Euro začalo jako neviditelná měna

Zajímavým příkladem digitálních peněz je euro. Dnes je euro jednou z nejdůležitějších měn světa a podle ECB zůstává druhou nejvýznamnější měnou v mezinárodním měnovém systému po americkém dolaru.

Přitom euro nezačalo jako bankovky a mince v peněženkách lidí. Bylo spuštěno 1. ledna 1999 jako měna pro účetnictví a elektronické platby. První tři roky bylo podle ECB „neviditelnou měnou". Hotovost v podobě eurobankovek a euromincí přišla až 1. ledna 2002.

To je velmi důležitý historický detail. Jedna z nejvýznamnějších měn světa začala nejprve digitálně. Lidé ji neviděli v peněžence, ale existovala v účetních systémech, bankách a elektronických platbách. Dnes ji přitom stovky milionů lidí používají jako běžnou a důvěryhodnou měnu.

Když se tedy ptáme, zda mohou digitální peníze fungovat, odpověď není pouze teoretická. Už fungují.

Zlatý standard: okamžik, kdy se peníze změnily

Abychom pochopili dnešní peníze, musíme se vrátit do roku 1971. Do té doby byl světový měnový systém postaven na dohodách z Bretton Woods z roku 1944. Tento systém vznikl po druhé světové válce a měl stabilizovat mezinárodní obchod a měny. Měny jednotlivých států byly navázány na americký dolar a dolar byl navázán na zlato.

Po roce 1958 fungovala směnitelnost amerického dolaru za zlato v kurzu 35 dolarů za jednu trojskou unci zlata. To znamenalo, že zahraniční vlády a centrální banky mohly v rámci systému měnit dolary za zlato. Spojené státy tak měly udržovat důvěru v dolar tím, že za ním stála zlatá rezerva.

Problém nastal v 60. letech. Spojené státy měly rostoucí výdaje, mimo jiné kvůli válce ve Vietnamu, zahraniční pomoci a domácím ekonomickým programům. Ve světě bylo stále více dolarů, ale americké zlaté rezervy nerostly stejným tempem. Postupně vznikla situace, kdy zahraniční držitelé dolarů mohli začít pochybovat, zda by Spojené státy dokázaly všechny dolary za zlato skutečně směnit.

Dne 15. srpna 1971 oznámil americký prezident Richard Nixon novou hospodářskou politiku. Její součástí bylo uzavření takzvaného „gold window", tedy ukončení směnitelnosti dolaru za zlato pro zahraniční vlády. Na přípravě tohoto kroku se v Camp Davidu podíleli mimo jiné předseda amerického Fedu Arthur Burns, ministr financí John Connally a Paul Volcker, tehdejší náměstek ministra financí pro mezinárodní měnové záležitosti a pozdější šéf Fedu.

Tímto krokem začal konec Brettonwoodského měnového systému. Peníze se postupně definitivně posunuly do světa, kde už jejich hodnota není přímo vázána na zlato, ale stojí především na důvěře ve stát, centrální banku, ekonomiku a měnovou politiku.

Od zlata k důvěře

Zrušení směnitelnosti dolaru za zlato neznamenalo, že peníze přestaly mít hodnotu. Znamenalo to, že jejich hodnota začala stát na jiném základě. Na důvěře.

Dnešní dolar, euro nebo česká koruna nejsou kryté zlatem v tom smyslu, že bychom mohli přijít do banky a požadovat za každou bankovku určité množství zlata. Jejich hodnota je založena na tom, že je lidé přijímají, firmy je používají, stát v nich vybírá daně a centrální banky se snaží udržovat cenovou stabilitu.

To je zásadní myšlenka. Klasické peníze stojí na důvěře. Kryptoměny také stojí na důvěře. Rozdíl je v tom, komu nebo čemu věříme.

U běžných měn věříme státu, centrální bance a finančnímu systému. U kryptoměn věříme technologii, pravidlům sítě, matematice, transparentnosti a tomu, že dané aktivum budou přijímat i další lidé.

V čem je tedy rozdíl? Není to v tom, že jedny peníze jsou „skutečné" a druhé „jen digitální". Rozdíl je v typu důvěry. Tradiční měny stojí na institucionální důvěře. Kryptoměny stojí na technologické a tržní důvěře.

Digitální euro jako odpověď centrálních bank

Právě proto dnes centrální banky samy pracují na digitálních měnách. Evropská komise v červnu 2023 představila legislativní balíček k digitálnímu euru. Oficiálně má jít o digitální formu peněz centrální banky, která má doplnit hotovost, nikoliv ji nahradit.

Evropskou komisi vede Ursula von der Leyen, která byla v roce 2024 zvolena pro druhý mandát do roku 2029. Právě její Komise digitální euro posunula do konkrétní legislativní debaty.

Evropská centrální banka v roce 2025 uvedla, že pokud bude příslušná legislativa přijata v roce 2026, pilotní projekt digitálního eura by mohl začít v roce 2027 a první možné vydání digitálního eura by mohlo přijít během roku 2029.

To ukazuje, že otázka digitálních peněz není pouze tématem kryptoměn. Je to téma celého finančního světa. Centrální banky si uvědomují, že pokud lidé stále více platí digitálně, musí existovat i bezpečná digitální forma veřejných peněz.

Hotovost nekončí, ale její role se mění

Je důležité říct, že digitální euro podle oficiálních dokumentů nemá hotovost nahradit. Evropská komise i ECB opakovaně uvádějí, že digitální euro má být doplňkem bankovek a mincí.

Současně ale vidíme, že role hotovosti se mění. Lidé ji používají méně často než dříve a státy se více zaměřují na kontrolu velkých hotovostních plateb. Rada EU v květnu 2024 přijala balíček pravidel proti praní peněz, který mimo jiné stanovuje limit 10 000 EUR pro hotovostní platby v EU.

To neznamená, že hotovost zítra zmizí. Znamená to ale, že finanční systém se stále více přesouvá do digitálního prostředí. A právě v tomto prostředí se začíná odehrávat debata o kryptoměnách, digitálním euru, stablecoinech a budoucnosti peněz.

Chrání nás banky vždy?

Mnoho lidí kryptoměnám nevěří, ale bankám ano. Je to pochopitelné. Banky jsou regulované instituce, mají historii, pobočky, dohled a vklady jsou v určité výši pojištěné. V České republice jsou vklady pojištěny do ekvivalentu 100 000 EUR na jednoho klienta u jedné banky.

To je významná ochrana. Zároveň ale neznamená, že bankovní systém je zcela bez rizika. Historie ukazuje, že banky mohou padat, dostat se do problémů nebo být zachraňovány státem.

V roce 2008 zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers. Její pád se stal jedním ze symbolů globální finanční krize. Federální rezervní systém připomíná, že po pádu Lehman Brothers následovala podpora pojišťovny AIG a problémy dalších velkých institucí, například Citigroup a Bank of America.

Ve stejném roce byla 25. září 2008 uzavřena Washington Mutual Bank. Podle FDIC byly její aktiva a závazky převedeny na JPMorgan Chase. Šlo o jeden z největších bankovních kolapsů v historii Spojených států.

Bankovní krize zažilo i Česko

Ani Česká republika se bankovním problémům nevyhnula. V 90. letech prošel český bankovní sektor složitým obdobím. Česká národní banka uvádí, že v první polovině roku 1996 bylo odňato povolení působit jako banka První slezské bance a nucená správa byla zavedena u Ekoagrobanky, COOP banky a Podnikatelské banky.

Jedním z nejznámějších případů byla Investiční a poštovní banka. V červnu 2000 se IPB dostala do akutní krize likvidity, kterou podle historického přehledu ČNB způsobil především prudký a rozsáhlý odliv vkladů. Dne 16. června 2000 byla na IPB uvalena nucená správa a následně její podnik převzala ČSOB.

Novějším příkladem je Sberbank CZ. Česká národní banka jí v roce 2022 odebrala licenci poté, co nebyla schopna plnit závazky vůči klientům. Důvodem byl významný odliv klientských vkladů v reakci na ruské napadení Ukrajiny.

Švýcarsko a pád důvěry ve velkou banku

Když se řekne Švýcarsko, mnoho lidí si představí stabilitu, bankovní tradici a bezpečí. Přesto i tam došlo v roce 2023 k události, která ukázala, že ani velké a slavné banky nejsou nedotknutelné.

V březnu 2023 schválil švýcarský dohled FINMA převzetí Credit Suisse bankou UBS. Credit Suisse patřila mezi nejznámější bankovní značky světa. Přesto se dostala do situace, kdy bylo nutné rychlé řešení s podporou švýcarských institucí, aby byla zachována stabilita klientů a finančního centra.

Tento příklad neznamená, že banky nejsou důležité nebo že jim nemáme důvěřovat. Znamená to pouze, že i bankovní systém stojí na důvěře. A když se důvěra začne vytrácet, problémy mohou přijít velmi rychle.

Peníze jsou hlavně víra ve funkční systém

Když držíme v ruce bankovku, věříme, že ji druhý člověk přijme. Když máme peníze na účtu, věříme, že banka náš zůstatek správně eviduje a umožní nám s ním nakládat. Když používáme euro, dolar nebo korunu, věříme, že stát a centrální banka udrží měnu funkční.

U kryptoměn je princip podobný, ale důvěra míří jinam. Nevěříme jedné bance nebo státu. Věříme síti, pravidlům protokolu, decentralizaci a tomu, že ostatní lidé budou dané aktivum považovat za hodnotné.

To je důvod, proč je debata o kryptoměnách často tak emotivní. Nejde jen o technologii. Jde o otázku, komu věříme.

Jedni lidé říkají: „Věřím bance, protože je regulovaná."

Druzí říkají: „Věřím Bitcoinu, protože jeho pravidla nemůže jednoduše změnit politik ani centrální banka."

Oba pohledy mají své argumenty. A oba mají svá rizika.

Kryptoměny nejsou bez rizika

Bylo by chybou tvrdit, že kryptoměny jsou automaticky bezpečnější než banky nebo klasické měny. Nejsou. Jejich cena může výrazně kolísat, některé projekty mohou selhat a uživatelé mohou přijít o peníze kvůli podvodům, špatné správě privátních klíčů nebo nedostatečnému pochopení technologie.

Na rozdíl od bankovního účtu také u mnoha kryptoměn neexistuje pojištění vkladů ani centrální instituce, která by v případě chyby vše napravila. To je pro část lidí nevýhoda. Pro jiné je to naopak cena za svobodu a nezávislost na prostřednících.

Právě proto je důležité rozlišovat mezi slepou vírou a vzděláním. Člověk by neměl kryptoměny odmítat jen proto, že jsou digitální. Ale neměl by jim ani bezhlavě věřit jen proto, že jsou moderní.

V čem je tedy skutečný rozdíl?

Rozdíl mezi klasickými penězi a kryptoměnami není v tom, že jedny jsou skutečné a druhé ne. Většina klasických peněz už dnes také existuje digitálně.

Rozdíl je v pravidlech.

U běžných měn mohou centrální banky ovlivňovat množství peněz v ekonomice, nastavovat úrokové sazby a reagovat na krize. To může být výhoda, protože systém má nástroje, jak reagovat na ekonomické problémy. Zároveň to ale znamená, že hodnota peněz závisí na rozhodnutích lidí a institucí.

U Bitcoinu je naopak pevně dané, že nikdy nevznikne více než 21 milionů bitcoinů. Pravidla jsou napsaná v protokolu a změnit je není jednoduché. To je důvod, proč někteří lidé vnímají Bitcoin jako alternativu ke klasickému měnovému systému.

Tradiční peníze jsou flexibilní, ale závislé na institucích. Kryptoměny jsou programovatelné a často decentralizované, ale volatilní a náročnější na pochopení.

Digitální peníze už nejsou budoucnost

Když se podíváme na současný svět, je zřejmé, že digitální peníze nejsou otázkou vzdálené budoucnosti. Jsou realitou, ve které už žijeme.

Výplata chodí digitálně. Platby odcházejí digitálně. Úspory vidíme jako čísla v aplikaci. Platební karta je jen nástroj, jak přistoupit k digitálnímu zůstatku. Mobilní telefon a chytré hodinky tento proces posunuly ještě dál.

Kryptoměny tedy nevytvořily digitální peníze od nuly. Spíše otevřely novou kapitolu v dlouhém vývoji jak za věci platit. Ukázaly, že digitální hodnota může existovat i mimo tradiční bankovní systém.

Závěr

Lidé se kryptoměn často bojí proto, že jsou nové, digitální a nestojí za nimi známá instituce. Tento strach je pochopitelný. Zároveň je ale dobré si uvědomit, že i dnešní klasické peníze stojí především na důvěře.

Od roku 1971, kdy Spojené státy ukončily směnitelnost dolaru za zlato, už moderní peníze nejsou postavené na přímém krytí zlatem, ale na důvěře ve stát, centrální banku a ekonomický systém. Stejně tak kryptoměny stojí na důvěře - jen ne v banku, ale v technologii, síť a pravidla, která daný systém používá.

Banky mají regulaci, pojištění vkladů a dlouhou historii. Zároveň ale historie ukazuje, že ani banky nejsou bez rizika. Kryptoměny přinášejí nové možnosti, ale také volatilitu, technologickou odpovědnost a riziko ztráty.

Otázka tedy nezní, zda jsou digitální peníze skutečné. Ty už dávno používáme. Skutečná otázka zní: komu nebo čemu důvěřujeme, když své peníze držíme, posíláme nebo investujeme?

A právě proto je finanční vzdělávání tak důležité. Protože čím lépe rozumíme penězům, tím lépe dokážeme rozlišit mezi rizikem, příležitostí a slepou důvěrou.